Láska v srdci

Cítíte lásku v srdci?

Buďme k sobě upřímní.

Dotkněme se srdce. Spojme se s naším srdcem. Spojme se i s ostatními přes toto místo.

Vnímejme, dýchejme, cítíme  teplo a zároveň pravidelný rytmus srdce. Cítíme čistotu a lásku?

Chce se nám plakat?

Ano… to je ono.

Je to orgán, čakra, která nám dává pocit bezpečí, cítíme pravidelnost srdečního rytmu?

Můžeme vnímat uvědomění si toho, jak jsme se cítili jako dítě v lůně matky, když cítí tlukot srdce, cítíme se bezpečněji a vyjadřujeme své pravdivé nefalšované pocity.

Naše skutečné srdce je čisté, plné lásky, nedotčeno jedovatými pocity nenávisti, obviňováním, žárlivostí, neláskou.

Toto jsou pocity, které proudí z hlavy a jsou vyjádřením ega, malého zraněného dítěte, či zraněné ženy a muže v nás, který potřebuje uzdravit a přijmout lásku matky- země a vesmírného otce.

Je to místo, které nás spojuje s matkou zemí a zároveň s vesmírem, můžeme to také vyjádřit  jako místo setkávání se s otcem na nebesích, duší a životem na matce zemi.

Dnešní doba  je plná zamlžených emocí a stavů prázdnoty. Mnoho z nás je příliš zaměstnáno aktivitou, která z místa lásky odvádí naši pozornost, do místa, kde lásku nenacházíme. Není čas hledat uvnitř a tak hledáme vně.

Chodíme okolo a přitom to, co máme milovat, chránit a celý život hledat, je naše čisté nezastíněné srdce – místo středu, místo trojjedinosti.

Mnoho lidí hledá lásku vně, nenachází a pak obviňuje ostatní, cítí nenávist, žárlivost, cítí se být obětí, je jedno jestli je nám šest, dvacet nebo devadestát.

Stojíme vyprahlí a prázní na konci svého života nebo naplnění poznáním moudrosti, lásky a síly tvořitele?

Kdykoliv můžeme objevit onu čistotu vniřního srdce, středu bytí a stát se laskavými tvůrci, kteří jsou imunní otraveným  pocitům okolí, které jsou však výplodem kolektivního vědomí a myšlenek zejména dětské oběti v nás.

Tato otrávená a toxická energie napadá organismus vlastního tvořitele.

Stejně je tomu i u kolektivního otráveného vědomí.

Kdo je více otráven, tvořitel této energie nebo jeho okolí, které nemá potuchy?

Stále přemýšlím nad tím,  že je mnohem jednodušší být tvůrcem, jít  ruku v ruce s vnitřním tvořitelem a cítit lásku, která má uzdravující efekt pro blízké, okolí a naši matku zemi.

Kde jsme většina z nás a co cíteme?

Tvoříme s láskou, odpouštíme, soucítíme, milujeme sebe i ostatní?

Nebo něco jiného?

Přecházíme mimo náš střed, místo plné nádherné a bezpečné energie k okraji ega a mysli a začínáme nadávat, že jsme obětí života na zemi.

Každý máme danou svobodnou volbu vlastní vůle, možná nám byla bohem dána proto, abychom si mohli uvědomovat, že tvoříme vlastními myšlenkami, slovy, následně činy.

Ano počátkem je myšlenka, která je formována do slova a pak už máme blízko k činu. Jakou cestu si vybereme?

Čin ze srdce spojeného s hlavou nebo pouze čin tvořený myslí ublíženého ega.

Nemusíme být obětí.

To bytí v póze oběti znamená také jistý druh obrany, smrádek, ale teplíčko, zabalení se do vlastního stínu.

Ale kde je tedy světlo?

Můžeme se nadechnout čerstvého vzduchu, vykročit do vesmíru a přitom kráčet po zemi?

Na konci každého tunelu je opravdu zářivé světlo. Vím to.

Na konci každého aktu, který je úmyslem ze srdce, které je vždy čisté a plné jiskry stvoření, zářivé a je potenciálem štěstí a naší podstaty je opravdové světlo.

Buďme lepší, nejdříve sami v sobě a k sobě a odraz ucítíme z okolí, které se stává našim zrcadlem.

S láskou k nám všem

Kamila Bazala